Jacob Davis, krejčí z litevské Rigy, který se usadil v Nevadě vymyslel džíny a vyfouknul tak všem následujícím generacím oděvních designérů autorství oděvu, který se stal nejoblíbenějším v novodobé historii odívání. V čem vlastně vězí jejich genialita? Nepochybně v použití indiga – přírodního barviva, které džínům dává charakteristický nadčasový vzhled a který na rozdíl od ostatních oděvů nošením a praním získává na hodnotě. Také díky nýtům, kterými jsou zpevněné kapsy i díky dalším charakteristickým detailům. Džíny se umí přizpůsobit každé generaci, typu postavy, stylu i společenské události. Všichni je máme ve své skříni. A můj vztah k džínům je speciální, protože jsem se rozhodl spojit s nimi svůj profesní život.

Vyrůstal jsem na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a to byla doba, kdy se džíny daly pořídit jen v Tuzexu. V běžných obchodech s oblečením prakticky neexistovaly. Byly k mání jakési napodobeniny, ale opravdové džíny jsem si pořídil až jako teenager od značky Mustang a byly právě z Tuzexu. Předcházela tomu prázdninová brigáda, potom výměna vydělaných peněz za bony – v tmavém průchodu jsem je směnil s vekslákem za 5,50 Kč / 1bon – džíny mě tehdy vyšly na 120 bonů. Byl to absolutní hit, tzv mrkváče, nahoře široké a dole naopak extrámně úzké. 

Snaha pořídit si vlastní džíny ale u mě ale přišla už mnohem dřív. Prakticky od narození jsem vyrůstal uprostřed dědečkovy krejčovské dílny. Byl to pro mě prostor, ve kterém jsem už od předškolních let něco tvořil. Nůžky, jehla a nit, byly moje hračky. Tam jsem si jedny svoje tehdejší „džíny“ překreslil na papír a potom je vystřihl ze žlutého šantungu. Na prošití jsem použil červenou nit – to byly moje první vlastnoručně vyrobené džíny i když tenkrát ještě nebyly z denimu. Bylo mi 12 let.

Moje další pokusy o výrobu džín se datují na začátek devádesátek. Rozhodl jsem se, že je budu vyrábět sériově a prodávat v buticích, které tehdy vznikaly jako houby po dešti. S dědečkovým Trabantem jsem jezdil pro denim do Jindřichova Hradce, tam se vyráběl v továrně, která se jmenovala Jitka. Všechno jsem dělal sám. Šil jsem na stařičkém jednojehlovém šicím stroji značky Ševčík a pral je v roztoku s chlornanem sodným v maminčině pračce. Výsledek byl na tehdejší dobu docela obstojný. Džíny se prodaly a já jsem si jako návrhář vydělal svoje první peníze.

I když jsem se pak během své další práce věnoval převážně formálnímu pánskému oblečení, džíny jsem nikdy neopustil a byly vždy součástí mých kolekcí, které jsem vytvořil pro několik úspěšných značek. Ve skříních mužů po celých Čechách i na Slovensku jich musí být tisíce kusů. 

Posledních několik roků se věnuji výrobě oblečení na zakázku. Napadlo mě, využít zkušenosti z konfekční výroby džín a nabídnout svým zákazníkům džíny na míru. Ukázalo se to jako dobré rozhodnutí. Džíny mě nečekaně otevřely dveře do další dimenze, ve které se mohu jako návrhář a krejčí realizovat. Pánská móda se za několik posledních let hodně uvolnila. Luxusní džíny, sako a košile jsou zde jako nový busines dress code, který je alternativou k pánskému obleku.

Roman Humlíček                                       www.jeanslab.cz